Z Basileje jsme využili naší 9€ tickets a jeli regionálním vlakem do Offenburgu, kde jsme od půlnoci do půl páté ráno čekali na nádraží na další vlak. Když jsme přijeli, doufali jsme, že bude alespoň otevřené nádraží a sedneme si na lavičky.. No nic, roztáhli jsme si karimatku na nástupišti a opření o budovu nádraží jsme doufali, že nás nikdo z přítomných neokrade. Aspoň už jsme po Švýcarsku konečně měli internet v mobilu, tak jsme si krátili čas projížděním socek.
První vlak byl super. Protože byl skoro prázdný, mohli jsme se roztáhnout přes čtyři sedačky a trochu se prospat. Přesněji 50 minut, do dalšího přestupu.
Na nádraží zkoušíme štěstí a snažíme se sehnat snídani za úsměv. Dostáváme tři výborný croasainty.
V dalším vlaku už jsme začali pociťovat realitu všedního dne pro normálního Němce, který jede v šest ráno do práce. Spánková deprivace nám nedala jinak, než zase usnout, tentokrát na 70 minut do dalšího přestupu. Bohužel nám nebylo přáno a vzbudila nás nerudná Němka, ať si dáme batohy dolů, že tohle je přece sitzen platz,. Posadila se vedle nás, v náručí svého psíka, na kterého celou dobu mluvila. Tou dobou už byl vlak úplně nacpaný.
Další a poslední přestup v Ulmu. Lidi jako šílení utíkají a předbíhají se ve snaze najít místo na sezení, my zmatení nevědíc, odkud nám jede další vlak přicházíme k vlaku mezi posledními. V zadních vagonech se nám podaří najít místo k sezení. Nerudní se tu zdají všichni, kterým se to nepodařilo. Jsme rádi, že sedíme, jelikož vlak jede dvě hodiny. Snažíme se pospávat, ale ve vlaku, kde není místo ani ke stání je hrozný hluk, takže se nám to moc nedaří. Okolo poledne přijíždíme konečně do Mnichova.
Nevyspalí a unavení si nacpaný Mnichov moc neužíváme. Jdeme se alespoň podívat do centra a zkusit si sehnat nějaké jídlo. Bohužel, prosit o jídlo za úsměv není tak jednoduché, když nemáte sílu se ani pořádně usmát 😅 nakonec se nám přece jen povedlo sehnat bagetu k pomazánce, která nám zbyla ze Švýcarska a potom dokonce pizzu! Jíme a v mapách hledáme spot na stopování. Ještě nejsme rozhodnutí, jestli pojedeme do ČR nebo do Rakouska. Nakonec únava a počasí zavelí a rozhodujeme se pro ČR. Ještě se cestou na stop procházíme v Anglickém parku, který se nám opravdu zalíbil.
Stopování v Německu trvalo chvilku, během pěti minut jsme seděli v autě s Markem, který nás odvezl na odpočívadlo 50 km od ČR. Bohužel na něm nebyla žádná auta a blížila se bouřka. Začínali jsme si myslet, že tu budeme přes noc. Tak blízko a tak daleko!
Jakmile jelo auto s českou poznávací značkou, začali jsme jančit. Sice nám zastavit nechtělo, ale my se nedali, viděli jsme, že je auto prázdné a tak jsme jančili ještě víc. Těsně před nájezdem se auto zastavilo a začalo couvat směrem k nám! Nemohli jsme tomu uvěřit. Pán, co vypadal jako Santa Claus nás naprosto zachránil a dokonce nás odvezl až do Plzně! Jsme doma. 🧡